Zákaz vjezdu, parkoviště na Ještědu obsazené. Mladík co si kroutí letní brigádu u závory udělá krok směrem ke mně. Škrtnu o plyn a co nejpřátelštěji procedím skrz šátek: “Jedna motorka se nahoru určitě ještě vejde.“

Ok. Netušil jsem, že to skončí celý takhle. Kdy už přijde ta tma? Nebo tam fakt bude světlo? Bude to bolet? Nebo se tohle všechno kolem mě prostě jen vypne? Jak to vlastně celý začalo?

„Docela ti to řve.“, popotáhnul nosem a špinavým prstem ukazoval na moji motorku.

Usmál jsem se, což nemohl postřehnout, protože jsem měl stále ještě šátek na obličeji.

Pokývnul jsem souhlasně hlavou, sundal helmu a stáhl si šátek přes hlavu.

„Ty ses posral vidˇ?“

„Jako kdy?“

„No v tom lese.“ „Bylo tam mokro a bylo tam jehličí,“ zkoušel jsem se obhájit.

„Hele, to si vážně užíváš, když jedeš takhle pomaloučku?“

„Nevrť se, nebo to tu složím!“, snažím se vykroutit další zatáčku v úzkých jednosměrných uličkách pražských Vršovic, kde povrch tvoří velmi kulaté a vystouplé dlažební kostky.

"Sleduj ty barvy. To je paráda co? Proč jsou tak úchvatný?"

"To nám příroda chce vynahradit to co na nás teprve chystá. Takovej malej úplateček do foroty Harry."

"Jako co?"