Jízda

„Hele, to si vážně užíváš, když jedeš takhle pomaloučku?“

„Nevrť se, nebo to tu složím!“, snažím se vykroutit další zatáčku v úzkých jednosměrných uličkách pražských Vršovic, kde povrch tvoří velmi kulaté a vystouplé dlažební kostky.

„Počkej až vyjedeme na normální silnici.“

Konečně se dostáváme na hladký povrch a blížíme se ke krátké koloně stojící na křižovatce s Vršovickou ulicí. Pomalu předjíždím stojící auta a zastavím úplně ve předu.

„Jé to je dobrý!“ ozve se zezadu. „Ty nemusíš čekat. A nejsou na tebe naštvaný?“

„Nevím. Nekoukám dozadu.“ možná se najde někdo, koho to štve, ale když nebudu zdržovat, není důvod.

Sleduji, jak auto na hlavní silnici brzdí a v očekávání brzkého příchodu bliknutí oranžového světla semaforu řadím jedničku. Bouchnutí převodovky oznámí, že je vše připraveno.

„Drž se.“ prohodím přes rameno.

Oranžová se rozsvítí a já uvádím 400 kilo poctivého železa do pohybu. Motor jen dunivě bublá, ale ve chvíli, kdy opouštíme tramvajový pás, tak zařve, jak se na pořádného krále silnic sluší a patří. Cítím neviditelnou sílu, která mě lehce zatlačí vzad.

„Waaaaauuuuu! Peckááá!“, slyším ze zadního sedadla.

Usmívám se při představě, jak bude reagovat, až nebudeme ve městě. Pokud jí tenhle lehký zátah udělal takovou radost, pak to ostatní, co jí teprve čeká, bude pořádná nálož.

Pomalu projíždíme městem a já zdravím první motorkáře.

„Hele, a to tě pozdraví vždycky?“ snaží se mě napodobit.

„Vždycky ne.“ znovu se usmívám, protože tahle otázka mi vyvolá vzpomínky na diskuze plné ukřivděných a naštvaných zdravících pilotů, nadávajících na neslušnost ostatních nezdravících pilotů. Jednou je neslušnost přisuzována věku, jindy nafoukanosti a jindy zase příslušnosti ke značce sedlaného stroje. Žabomyší války.

Najednou vidím babičku stojící u plotu zahrádky, jak na nás zuřivě mává a usmívá se u toho. Na pravé straně?! Podívám se do zrcátka a vidím třepotající se ruce na obou stranách. „Hele, ale takhle mě zdraví všichni!“

Začal jsem se smát nahlas. Ano, vytunila motorkářský pozdrav tak, že zdravila auta, chodce, motorky třepotající se rukou na všechny strany jak malé dítě a všichni bez rozdílů najednou odpovídali.

„Nevrť se a drž se!“ cedule konec obce na dohled, podřazuji a těsně před cedulí zatáhnu za plyn.

„Joooooo!“ ozve se za mnou. Řadím pět, ladným obloučkem předjíždím dvě auta. Ještě trochu zatáhnu, šest, volná silnice před námi a my se konečně chladíme proudem vzduchu v jinak parném dni.

Následujících pár desítek kilometrů by se dalo nazvat jako směs euforie, štěstí a čisté radosti. Z mé strany to byla radost ze sdílení pocitů. Z toho, že někdo rozumí tomu, proč jezdíte, proč je to tak úžasné a najednou chápe, proč máte na obličeji ten karlovarský rohlík vždycky, když slezete ze sedla, nebo když jen vyprávíte o svých cestách.

Ze strany mé spolujezdkyně to byly čisté pocity radosti, štěstí a nadšení. První jízda, adrenalin, poznávání toho, jak moc se dá motorka v zatáčkách naklonit, jak úžasný je to pocit, když motor zavrní a vy cítíte tu sílu pod sebou, když se z chládku silnice vedoucí lesem vyhoupnete najednou na kopec, kde slunce skrz mraky kreslí úžasné stíny na okolní zlaté lány, když na vás ve vesnici mávají rozesmáté děti a chlapi sedící na zahrádkách restaurací zvedají půllitry zlatavého moku a místo zamýšleného doušku vás pozdraví přizvednutím sklenice.

„Hele, to jsem nevěděla, že lidi tak moc sledujou motorky.“

Se znatelným smíchem a ironickým tónem v hlase odpovídám: „Nesledují motorky. Sledují Hárleje“

V tu chvíli to zní trošku nafoukaně, pyšně a nepokorně, nicméně stavovská čest mi nedovolila jinak. Až později vysvětluji, jak je to ve skutečnosti. Že i já se otočím za kdejakou Kawou, nebo Ducati a že jen ti malí a omezení se neumí podívat přes plot svého dvorečku a pochválit upřímně sousedovi pěkně rostlou mrkev.

„No jo, fakt že se většina otáčí a dívá se, ale myslím že máš pech.“ chichotá se mi za zády.

„Proč?“

„Protože se otáčí hlavně chlapi!“ směje se.

Užíváme si jízdu, užíváme si zvědavé pohledy lidí, které potkáváme, vrácených pozdravů od motorkářů, chlápků s pivem i babiček na krajnicích. Užíváme si zatáčky i rovinky. Ještě pár vesnic, pár dalších kilometrů a je na čase se pomalu vrátit.

„Hodím tě domů?“ ptám se, když máme za sebou asi osmdesát kilometrů.

„Jo, jo, díky.“ zní odpověď.

Po pár kilometrech se znovu ozve: „Myslím, že budeš mít průser.“ začíná svou další úvahu.

„Proč bych měl mít průser?“ nechápu kam míří.

„No, až se mamka dozví, že bych si chtěla koupit motorku, tak tě asi nebude mít moc ráda.” odtuší pobaveným tónem.

„No, to asi ne!“ usmívám se. V duchu ale vím, že naše společné nadšení se s pochopením skutečně nesetká.

Vjíždíme do města, prokličkujeme pár ulic, semaforů a křižovatek a najednou jsme na konci cesty.

„Tak jsi doma.“ Vypínám motor a stavím mašinu na stojánek.

Svlékám rukavice a sundávám helmu z hlavy.

„Bylo to úžasný! Moc děkuju!“ říká. Dívám se na ní a na obličeji má karlovarský rohlík velikosti francouzské bagety.

Objímá mě a vlepí mi pusu. „Tati, moc děkuju a doufám, že mě zase brzo svezeš.“

Odchází a já vidím že jí ten úsměv zůstává. A já si pro sebe říkám: „Jasně že jo. Tebe vždycky.“

Nasedám a těším se. Na další cestu, na další kilometry, další vesnice a chlápky s pivem a babičky u cesty. Na další cestu se svou úžasnou dcerou. Na budoucí cesty se svým synem. Na všechny další cesty. Na další den.

Povídky, Harry