Po narkóze s úsměvem

„Tak co mladej? Jak si se vyspal?“ objemné tělo pána, který ležel na posteli u okna, se nadzvedlo a hadička spojující igelitový sáček s jeho břichem se nebezpečně napjala. V hubě mám jak v polepšovně, víka ne a ne udržet otevřená a tupá bolest obšťastňuje můj podbřišek.

Proč když kutím, se druzí smějí?

Ne, že bych snad neuměl zatlouct hřebík, vyvrtat díru do panelu, nařezat metr dřeva, nebo opravit jaderný reaktor. Prostě všechny tyhle věci, které moje manželka a spolu s ní manželky mnoha ostatních mužů, považují za samozřejmé dovednosti svých nemožných manželů, do puntíku ovládám.

Proč muži chodí rychleji než ženy

‚Mohl bys na mě počkat?‘ ozvalo se mi za zády a mně nezbývalo, než zpomalit své kroky. Žena si mě měřila pohledem, který naznačoval něco o neslušnosti a nevychovanosti, načež já svůj zrak sklopil, dávajíc tak najevo svůj stud.

Proč ženy umí dělat více věcí najednou

‚Tohle si poslechni.‘ zaznělo doporučení od mé ženy a jala citovat z jakéhosi časopisu pochybné pověsti, který velmi nepokrytě koketoval s nálepkou feministický.

Protože paní pokladní

Malé děti jsou našimi radostmi. Zvláště pak ty naše. A úplně nejvíce ty z našich, které se snažíme vychovávat a od kterých jsme vychováváni.

‚Neeeee!!!‘ srdce se mi zastavilo a na čele mi naběhla žíla. Výkřik sevřel mé hrdlo a mé hlasivky začaly diskutovat o tom, které že důchodové připojištění je nejlepší a jestli není trochu pozdě na jeho uzavření, protože se zdá, že čas jejich odchodu na zasloužený odpočinek právě nastal.

Tak tohle je konec

Dívám se pod nohy a odhaduji, že mám pod sebou tak čtyřicet metrů volného prostoru. Snažím se posunout své těžiště dále od okraje, ale žádné z mých nervových zakončení nedostane rozumnou informaci z mozku, jak to udělat.

Trbant McQueen

"Auuu, dopr..."

"Jsi moc velký," zubí se na mě Láma.

"To auto je malý!" oponuji se zaťatými zuby a hladím si koleno, kterým jsem naboural do orezlé palubní desky.

Vzdálenost v čase

"Jak daleko ještě?" Jsem si jist, že touha slyšet co nejnižší číslo je v mém hlase patrna.

"Tak tři, nebo čtyři."

Zakážou nám dejchat

"Jsi policajt?" zeptal se a ruku s půlkou rohlíku schovával za záda. "Ne, nejsem," usmál jsem se a v duchu jsem si představil sám sebe jako strážce zákona. Usmál jsem se ještě víc.

  • 1
  • 2