Proč se zásadně neptám na cestu

Noční francouzský venkov je úchvatný. Začíná teplým večerem, kdy se slunce opírá svými oranžovými paprsky do kamenných zdí tradičních domků a díky prodlouženým stínům, které skryjí vyvolené části domů do svého chladivého objetí, se začínají otevírat vysoké francouzské okenice. V ulicích se objevuje stále více života, do té doby schovaného před ostrým odpoledním sluncem v bílých kamenných pevnostech.Po pěších zónách se začínají prohánět děti mezi stoly místních restaurantů, aby je po chvíli okřikl ‚garson‘, který vítá první dospělé návštěvníky. Nabízí víno ve vychlazené karafě a podnos se šesti druhy sýrů.

Pak nastává chvíle, kdy se ulice a promenády pomalu noří do šera a lampy spolu s osvětlením zahradních restaurací vytvářejí neopakovatelnou atmosféru. Člověk má pocit, jakoby patřil do tohoto světa, do téhle vesnice. Má chuť posadit se na zahrádku restaurantu a ochutnat lahodné víno spolu s místními, velmi vřele se tvářícími obyvateli. Po několika hodinách, kdy slunce už dávno oblažuje svými paprsky opačnou stranu zeměkoule, rytmus ulice francouzského venkova neutichá. Místní drobotina se ještě zdaleka nechystá na kutě. Energie s jakou provozuje své hry, jakoby se vlévala do tepen městečka a vytvářela v jeho ulicích auru, jež vás naplní nesmírným klidem a pohodou. V kontrastu s dětmi, dospělí popijí své víno, někteří pokuřují silné cigarety, ulicemi zní smích.

‚Už jsou dvě ráno, takže tady už se spí.‘ odtušila manželka, střídavě sledující mapu a potemnělé uličky města.

‚Stejně by ses na cestu nezeptal.‘ tón hlasu naznačoval, že si je jistá svým tvrzením a že toto tvrzení nestaví na faktu, že neumím francouzsky.

‚Ono by vám to pomuchlalo ego co?‘ pokračovala v popichování, když zjistila, že jsem její první narážku pochopil.

Nechtěl jsem přistoupit na její hru a tak jsem polkl poznámku o tom, že jen jedno ze sledování, které zrovna vykonává, by mohlo mít smysl a že to rozhodně není sledování toho barevně počmáraného papíru, který leží v jejím klíně.

‚A přitom zeptat se, je to nejjednodušší co můžete udělat.‘ pokračovala káravým tónem.

V duchu se omlouvám všem řidičům, kteří mě před dvaceti lety krokem míjeli svým autem a nataženi přes sedačku spolujezdce, se dotazovali na správný směr své cesty. Nevím proč, ale tenkrát jsme to jako čistokrevní puberťáci, považovali za jedinou správnou odpověď. Měli jsme to tak nacvičené, že i když jsme šli ve skupince, která čítala pět pubošů, všem pěti, po položení otázky, vystřelila ruka stejným směrem. Tím opačným.

Často jsme se pak schovávali za popelnice, když jsme nešťastníka viděli během jedné hodiny projíždět již potřetí kolem nás. A i když nás zahlédl a zjevně pomoc potřeboval, nikdy již podruhé nezastavil a na cestu se nezeptal.

Projíždíme potemnělou spící vískou a hledáme cedule, které by naznačily směr, kterým bychom měli pokračovat.

„Támhle!“ zašeptala najednou má žena a ukazovala směrem ke křižovatce.

Ve vzdálenějším pravém rohu křižovatky ukazatel směřující šipkou doleva nesl nápis ‚COULOMMIERS 8km‘.

‚No vidíš‘ pronesl jsem vítězoslavně a jal se kroutit volantem vlevo.

‚Ještě chvíli a jsme v kempu.‘Ostřejší jízdou se snažím ukrojit zbytek cesty co nejrychleji.

Dobrý pocit z nalezené cesty už jen trochu kazí představa stavění stanu a vybalování toho nejnutnějšího pro přespání z přeplněného kufru auta. Opřu se do sedačky a vychutnávám si zbývající kilometry. Projíždíme dalším potemnělým městečkem.

‚Jedeme dobře?‘ vznáším ujišťující se dotaz.

‚No asi jo. Žádná odbočka kam bychom mohli uhnout, zatím nebyla.‘ odpovídá žena.

Pravda, myslel jsem, že bude konfrontovat název městečka CHEVRU s mapovým podkladem a zjistí, zda leží na nejkratší spojnici mezi ukazatelem a cílem, ale logické odůvodnění správnosti směru naší cesty mi muselo pro tuto chvíli stačit.

Podle ujetých kilometrů usuzuji, že cíl cesty je nedaleko. Konečně zahlédnu na horizontu lehce zvlněné krajiny domy.

‚No vida! Teď už jen najit kemp.‘ úsměv v hlase i na tváři mi ale pomalu mizí.

Na ceduli označující název obce se skví nápis DAGNY.

‚Tak to bude asi ještě o kousek dál.‘ uklidňuje mě žena a předstírá hledání v mapě. Přijíždíme na křižovatku s ukazateli. ‚COULOMIERS 10km‘ tentokráte doprava.

‚No tak to se na to můžu... vidíš to co já?‘ ujišťuji se, že mně zrak nešálí.

‚No… doprava no‘ potvrdí manželka správnost mých zrakových vjemů.

‚My se ale vzdalujeme,‘ porovnávám údaj o vzdálenosti s předchozí cedulí. Odpovědí mi bylo jen pokrčení ramenou mé spolujezdkyně.

Zatáčím doprava a vyjíždím z městečka. Krajina se otevírá. Vlevo je vidět na temné obloze světelný smog, který produkuje věhlasná Paříž a před námi se ve světlech Golfa kroutí bíle lemovaná cesta. Auto polyká další kilometry a víka mých očí opět o trošku více ztěžkla.

‚Na další křižovatce musíme odbočit.‘ ozvalo se ze sedadla spolujezdce. Tón hlasu nesl známky pýchy a hrdosti nad vyčtenou informací.

‚Skvěle!‘ kvituji informaci. ‚A kam?‘

‚Nooo… aaaa… hmmmm‘….. mé periferní vidění zaznamenává činnost, která by se dala nazvat jako ’Rotace papírové plachty, barevně potištěné, kolem svislice vbodnuté v její pomyslný střed.‘

‚No podle mapy…‘ v hlase mé ženy byla znát právě nabytá jistota ve vlastní schopnosti číst mapu.

‚Nahoru.‘ vzhlédla od mapy s prstem zabodnutým někam do spleti cest pařížské periferie.

‚???!!!###@@@ COŽE!!!??? NAHORU???!!!‘ navzdory váze mých očních deklů jsem pohlédl vzhůru. Chvíli to vypadalo, jako když si chci prohlédnout další směr naší cesty. Ve skutečnosti jsem v sobě dusil smích a záviděl pilotu letadla blížícího se na letiště Charles-de-Gaulle jeho spojení s řízením letového provozu.

Kéž by se tak z reproduktorů mého autorádia ozvalo něco jako ‚ALFA KILO ROMEO tú srí fajf fór, šárlesdegól eprouč: kontiňú descent fór tsauznd fíts, kjůenejč van, ziró, ziró, najnr, klírd for ajeles eprouč ranvej túsix left. Report establišt on lokalajzr.‘ Hned bych věděl, co mám dělat. Ale takhle?

Ta představa, jak se z boků Golfíka vysouvají malá křidélka ala Fantomasův Citroen a já stoupám vzhůru, abych se rozhlédl po krajině a konečně našel náš kemp, způsobila, že můj výbuch smíchu byl opravdu velmi silný a neočekávaný.

Chudinka žena nadskočila a úlekem zmuchlala barevně počmáranou plachtu ve svém klíně. Uraženě a zároveň velmi káravě mě sjela pohledem. Nechápavé tóny jejího pohledu postupně utichaly, ne však můj smích. Bylo vidět, že si uvědomuje absurditu své poslední instrukce a po chvíli již sdílela mé veselí.

‚No aby si se nezbláznil!‘ usmívala se a kroutila přitom hlavou, dávajíc najevo nepochopení mého, tak velikého pobavení.

Během veselí, které probíhalo v útrobách našeho auta, jsem krátkým pohledem zkontroloval aktuální polohu mapy v klíně mé manželky, ve vteřině lokalizoval místo, kde se právě nacházíme a začal jsem kroutit volantem doprava. Neopomněl jsem přitom za volant tahat a zaklánět hlavu tak, abych navodil dojem, že stoupáme.

Možná jsem od té doby ještě zatvrzelejším zastáncem teorie, že není radno ptát se na cestu, když nevíte kudy kam. Nejen že můžete narazit na pět puberťáků, kteří vám zcela přesvědčivě budou tvrdit, že do Norska je to z Prahy po staré benešovské a pořád na jih, ale také byste se mohli dostat do situace, kdy budete muset řešit, zda máte přednost vy, nebo to veliké řvoucí monstrum se čtyřmi motory a s nápisem British Airways na boku.

P.S.: Když přijedete na francouzském venkově poprvé na křižovatku, nedejte se zmást směrovými tabulemi. Francouzi v tamních lokalitách neznají šipku, která směřuje na tabuli vzhůru a která pro nás a pro mnoho dalších národů znamená směr rovně. Místo toho umístí ceduli do pravého vzdálenějšího rohu křižovatky a šipka této cedule směřuje vlevo. Tedy je z vašeho pohledu natočená vlevo a lehce vpřed, jakoby vás zvala do ulice před vámi. Znamená tedy, že ukazuje směr rovně.

Tu samou ceduli však vidí i člověk, který přijede na křižovatku zleva od vás. Vidí ji však ve vzdálenějším levém rohu křižovatky a z jeho pohledu směřuje tento ukazatel do ulice vlevo. Je to něco jako směrové cedule na výjezdu z kruhového objezdu.

Důvod takto označovaných směrů na křižovatkách lze patrně nalézt v období let 1887–1889 kdy pan Gustave Eiffel spotřeboval značnou část oceli na stavbu pařížské dominanty a tak tehdejším úředníkům nezbylo než vymyslet zmiňovaný způsob značení, kterým se dalo uspořit celých padesát procent materiálu použitého na výrobu směrových cedulí.