30 dní v podkroví světa I.

Slunce se prodírá škvírami v prknech lodžie a otravně se dobývá pod má víka. Přetahuji spacák přes hlavu a snažím se najít nejméně otlačenou část svého těla, kterou bych nasunul na tvrdá prkna lodžiového ležení. Hlava je v pořádku, jen v puse mám jak v polepšovně. Včerejší večer jsem hostil majitele lodžie Khurkuri rumem a místní whisky a dětem jsem kupoval Coca-Colu.

30 dní v podkroví světa II.

„Ty vole sleduj!“ křičí můj kamarád z mokré čtvrtě. Otáčím hlavu a spatřuji velikého makaka, běžícího po římse hotelové budovy. Namířím kameru a snažím se zachytit ten velký, červený semafor, se zrzavým ochlupením, který právě mizí za rohem hotelu. Tak proto jsou tu na oknech mříže i ve vyšších patrech. Ty potvory nejsou líne dojít si pro kus žvance z několika kilometrů vzdáleného Swayambhunathu. Tak tomu říkám exotické ráno.

30 dní v podkroví světa III.

„To tam nemůžou nacpat.“ Stojíme kolem hromady báglů a výstroje, která svou velikostí připomíná složený pionýrský tábor. Všech sedm nás postává mezi touto hromadou a třemi taxíky, které vypadají spíše jako šlapací autíčka než dopravní prostředky. Tohle má naší výpravu přesunout na autobusové nádraží, odkud se vydáme na osmihodinovou, dvě stě kilometrů dlouhou cestu, do výchozího bodu našeho treku.

30 dní v podkroví světa IV.

Ráno nemohu dospat. Horko ze spacáku, který je připraven na teploty hluboko pod nulou, je otravné. Proužek světla, který dopadá skrz závěs okna, protíná prasklinu v omítce, která se táhne šikmo po celém stropě. Pohledem kopíruji klikyháky a prohlížím si mapy, které kolem praskliny vytvořili vlhko a plíseň.

Buboši se nejedí

‚Ale fuj, tohle se přece nedělá.‘ babiččina ruka pleskla ruku malého Sebastiana, toho času jedním prstem zabořenou do jeho pravé nosní dírky. Tříletý lovec vytržen ze své dobrodružné výpravy za ‚bubošema‘ vzhlédl ukřivděně vzhůru k autoritě a zároveň velmi rychle schoval svou pravou ručičku se svým posledním úlovkem za záda.

Dialog v podkroví světa

Tsering: "Proč sem lezeš?"

Já: "Abych mohl slézt zase dolů."

Tsering: "No tak to přece nemusíš lézt sem nahoru a můžeš rovnou zůstat dole."

Dnes nepojedu rychle

„Docela ti to řve.“, popotáhnul nosem a špinavým prstem ukazoval na moji motorku.

Usmál jsem se, což nemohl postřehnout, protože jsem měl stále ještě šátek na obličeji.

Pokývnul jsem souhlasně hlavou, sundal helmu a stáhl si šátek přes hlavu.

Do praktického života nepoužitelný

‚No tak ten je do praktického života úplně nepoužitelný!‘ zvolala jednoho dne má žena při sledování televize, kde právě probíhala jakási dovednostní soutěž. Vzhlédl jsem od počítače právě včas, abych viděl, jak dotyčný, který se stal terčem kritiky mé ženy, se právě snaží rozříznout dřevěný hranol napůl a používá přitom nesprávnou stranu pilky.

Hlavně nezůstat stát

„Ty ses posral vidˇ?“

„Jako kdy?“

„No v tom lese.“ „Bylo tam mokro a bylo tam jehličí,“ zkoušel jsem se obhájit.

Hlavně se z toho neposrat

"Ještě můžeš?" ptá se a poťouchle se usmívá.

"Jsem v pohodě," nejsem přece žádná srágora.

Tsering se otáčí a s úšklebkem udělá další krok.

Jak jsem potkal Einsteina

„Mohl by sis dojít k holiči." navzdory všemu co kdy napsal Havránek s Jedličkou, toto byla věta rozkazovací. Ženatí muži mé tvrzení chápou a jazykovědci by se měli zamyslet, zda by se skladba věty a hlavně pak její kategorizace neměla přehodnotit a zohledňovat i kontext, ve kterém byla vyřčena. Možná by stačilo zohlednit, že byla vyřčena manželkou.

Jízda

„Hele, to si vážně užíváš, když jedeš takhle pomaloučku?“

„Nevrť se, nebo to tu složím!“, snažím se vykroutit další zatáčku v úzkých jednosměrných uličkách pražských Vršovic, kde povrch tvoří velmi kulaté a vystouplé dlažební kostky.

Kašlíček, rýmička a teplůtka

"Já bych ti přála zažít tu bolest, když jsem rodila."" s lehkým opovržením pronesla má žena, když jsem jí strkal pod nos výsledek svého snažení o zažehnutí ohně v krbu. Příprava třísek neprobíhala úplně přesně podle mých představ a kus dřeva, který jsem si vybral, uhnul těsně před dopadem sekery. Má ruka však ne.

Když kolem vás proletí superhrdina

„Jednou budu mít taky takovou káru.“ Ušmudlaný kluk prstem ukazoval na projíždějící supersport. Přesně takový, nad kterým zaplesá srdce každého chlapa a za jehož zvukem dokážeme otočit ušní boltce.

Když si chlapi rozumí

Nádhera. Jen málo co se vyrovná pohledu na slunce, které zapadá za hřebeny himalájských velikánů. Poslední paprsky dne, které se prodírají skrz mraky vypadají jako žhavé louče a vy máte pocit, že se jich můžete dotknout.

Konec sezóny

"Sleduj ty barvy. To je paráda co? Proč jsou tak úchvatný?"

"To nám příroda chce vynahradit to co na nás teprve chystá. Takovej malej úplateček do foroty Harry."

"Jako co?"

Kterak si důchodci vyřizují účty

Nábřeží zalité pozdně odpoledním sluncem, banda racků na náplavce rvoucí se o kus žvance, houkající parník s turisty pomalovaný reklamou na pivní mok a do toho se občas ozve projíždějící auto se svým ‘žžžššš dururudururdurur‘, to jak z hladkého asfaltu přeskočí na dlažbu z kočičích hlav.

Na Ještědu

Zákaz vjezdu, parkoviště na Ještědu obsazené. Mladík co si kroutí letní brigádu u závory udělá krok směrem ke mně. Škrtnu o plyn a co nejpřátelštěji procedím skrz šátek: “Jedna motorka se nahoru určitě ještě vejde.“

Nakopnul jsem ji

„Děláš si ze mě srandu? Vždyť máš nejméně 10 kilo nadváhu!“ Sklopil jsem oči a přemýšlel, zda mám tohle za potřebí. „Hele netvař se jak svatá Nevímkomudala. Tohle na nikoho nesvedeš! Tohle je výsledek tvé lenosti.“

„Nemusela bys být tak neurvalá,“ snažil jsem se uklidňovat situaci.

O Kamilovi a strachu z létání

"Kdyby přišel, a řekl: Kamile, teď to budu potřebovat trochu srovnat, takže se nelekej. ale to on ne. Bez jediného varování jsem se ocitl o dva metry výš než kolegyně Spáčilová, která seděla na levé straně letadla."

  • 1
  • 2