ENDYS Photo - Povídky

Buboši se nejedí

‚Ale fuj, tohle se přece nedělá.‘ babiččina ruka pleskla ruku malého Sebastiana, toho času jedním prstem zabořenou do jeho pravé nosní dírky. Tříletý lovec vytržen ze své dobrodružné výpravy za ‚bubošema‘ vzhlédl ukřivděně vzhůru k autoritě a zároveň velmi rychle schoval svou pravou ručičku se svým posledním úlovkem za svá záda.

Za pokrčeným čelem byl znát proud nesouhlasných a rozčílených myšlenek a všechny se týkaly různých nařízení a zákazů. Bylo vidět, že se malý klouček snaží zařadit tuto novou informaci typu ‚ co všechno se dělá a co se nedělá‘ mezi ostatní nesmyslná doporučení a rady dospělých z dřívějších dob.

Do praktického života nepoužitelný

‚No tak ten je do praktického života úplně nepoužitelný!‘ zvolala jednoho dne má žena při sledování televize, kde právě probíhala jakási dovednostní soutěž. Vzhlédl jsem od počítače právě včas, abych viděl, jak dotyčný, který se stal terčem kritiky mé ženy, se právě snaží rozříznout dřevěný hranol napůl a používá přitom nesprávnou stranu pilky. Situace byla komická, leč dalo se pochopit, že v zápalu boje a následkem trémy před televizními kamerami uchopil pilu špatným způsobem a zaměnil tak zubatou stranu za stranu hladkou.

Jak jsem potkal Einsteina

„Mohl by sis dojít k holiči." navzdory všemu co kdy napsal Havránek s Jedličkou, toto byla věta rozkazovací. Ženatí muži mé tvrzení chápou a jazykovědci by se měli zamyslet, zda by se skladba věty a hlavně pak její kategorizace neměla přehodnotit a zohledňovat i kontext, ve kterém byla vyřčena. Možná by stačilo zohlednit, že byla vyřčena manželkou.

Kašlíček, rýmička a teplůtka

"Já bych ti přála zažít tu bolest, když jsem rodila." s lehkým opovržením pronesla má žena, když jsem jí strkal pod nos výsledek svého snažení o zažehnutí ohně v krbu. Příprava třísek neprobíhala úplně přesně podle mých představ a kus dřeva, který jsem si vybral, uhnul těsně před dopadem sekery. Má ruka však ne.

Když kolem vás proletí superhrdina

„Jednou budu mít taky takovou káru.“ Ušmudlaný kluk prstem ukazoval na projíždějící supersport. Přesně takový, nad kterým zaplesá srdce každého chlapa a za jehož zvukem dokážeme otočit ušní boltce.

Kterak si důchodci vyřizují účty

Nábřeží zalité pozdně odpoledním sluncem, banda racků na náplavce rvoucí se o kus žvance, houkající parník s turisty pomalovaný reklamou na pivní mok a do toho se občas ozve projíždějící auto se svým ‘žžžššš dururudururdurur‘, to jak z hladkého asfaltu přeskočí na dlažbu z kočičích hlav. Kočičí hlavy. Autor tohoto pojmenování musel být pořádný cynik.

Na slovo

Nikdy jsem nebyl ten, co poslouchá na slovo a jako malý kluk jsem býval mezi neposlušnými jedničkou. Moje žena by jistě řekla, že tato vlastnost, kterou se dle většiny rodičů pyšní snad všechny děti, mi zůstala dodnes. Možná že právě toto její tvrzení mě jednoho dne přivedlo na myšlenku, nebo spíše k přemýšlení nad tím, co by se stalo, kdybych se pokusil tento svůj nešvar odstranit a začal doopravdy poslouchat ‚na slovo‘.

O Kamilovi a strachu z létání

‚Kdyby přišel, a řekl: ‚Kamile, teď to budu potřebovat trochu srovnat, takže se nelekej.‘ ale to on ne. Bez jediného varování jsem se ocitl o dva metry výš než kolegyně Spáčilová, která seděla na levé straně letadla.‘

Kamilovi se při vzpomínce na tento strašlivý zážitek orosilo čelo a zvedl se mu žaludek tak, jako by jej prožíval znovu. Řeč byla o bezohledném pilotovi, jenž si dovolil bez předešlého upozornění manévrovat s letadlem, ve kterém Kamil seděl. Dle něj samozřejmě nemanévroval proto, aby přistál bezpečně na ruzyňském letišti tak jako mnohokrát předtím, ale bezpochyby jen proto, aby Kamilovi zpestřil jeho poslední chvíle v letadle.

Proč když kutím, se druzí smějí?

Ne, že bych snad neuměl zatlouct hřebík, vyvrtat díru do panelu, nařezat metr dřeva, nebo opravit jaderný reaktor. Prostě všechny tyhle věci, které moje manželka a spolu s ní manželky mnoha ostatních mužů, považují za samozřejmé dovednosti svých nemožných manželů, do puntíku ovládám. Snad jen na opravu toho reaktoru bych si vzal k ruce manuál. Ale věci se někdy přihodí tak, že člověk při takových úkonech vypadá jako ten největší trouba.

Proč muži chodí rychleji než ženy

‚Mohl bys na mě počkat?‘ ozvalo se mi za zády a mně nezbývalo, než zpomalit své kroky. Žena si mě měřila pohledem, který naznačoval něco o neslušnosti a nevychovanosti, načež já svůj zrak sklopil, dávajíc tak najevo svůj stud. Lidem v pasáži nákupního centra se tak naskytl obraz, který muži pochopili a soustrastně pokyvovali hlavami směrem ke mně a ženy pro změnu zvedaly přísně brady a souhlasně kývaly směrem k mé ženě.

Proč nezdravit 'horolezci'

Pískovec pálí do dlaní a po čele se sune další kapka potu. Natáčím hlavu tak, abych zabránil její cestě do mého oka. Ležím a přivřenýma očima sleduju vrcholek borovice. Ani se nehne. Den jak vymalovanej. Nebe, kterému se neřekne jinak než „azůro“. „To bylo ale róbo“ otáčím se k ostatním.

Proč se zásadně neptám na cestu

A neměli bychom tady zahnout doprava?‘ lehká nervozita v hlase mé ženy prozrazovala, že důvěra v mé navigační schopnosti poněkud klesla. Jedna hodina v noci, kol dokola tma, lehký vánek, temná ulička a cedule nesoucí hrdě název obce, kde se právě nacházíme: ‚Choisy-en-Brie‘. Naše situace nebyla nikterak černá. V nádrži odhadem více jak třicet litrů benzínu, lahev teplé kofoly, dvě bagety od oběda a čtyřletá dcera na zadním sedadle spí spokojeně ve své sedačce.

Proč ženy umí dělat více věcí najednou

‚Tohle si poslechni.‘ zaznělo doporučení od mé ženy a jala citovat z jakéhosi časopisu pochybné pověsti, který velmi nepokrytě koketoval s nálepkou feministický.

Protože paní pokladní

Malé děti jsou našimi radostmi. Zvláště pak ty naše. A úplně nejvíce ty z našich, které se snažíme vychovávat a od kterých jsme vychováváni.

‚Neeeee!!!‘ srdce se mi zastavilo a na čele mi naběhla žíla. Výkřik sevřel mé hrdlo a mé hlasivky začaly diskutovat o tom, které že důchodové připojištění je nejlepší a jestli není trochu pozdě na jeho uzavření, protože se zdá, že čas jejich odchodu na zasloužený odpočinek právě nastal.

Rodeo po Česku

V životě jsem neviděl, jak vypadá americké rodeo, když pominu několik náhodně shlédnutých dokumentů na Discovery Channels. Nevím tedy jak ve skutečnosti vypadá rodeo po 'americku'. Ale to naše, krásné, malé, 'střediskové' rodeo po česku, vypadá opravdu skvěle.

Sebastianův fotopříběh

Fotopříběh se skládá z celkem osmi obrazů. Odehrál se během krátké chvilky na tribuně dostihového závodiště a ani ne tříletý Sebastian v něm hledá číslo řady ve které seděl a které si velmi oblíbil. Chodil od tabulky k tabulce a každé vlepil pusu, nebo jí alespoň něco pošeptal. Snad jen pro pozastavení se a zamyšlení nad tím, co je v životě důležité.

Zbynďa a jeho střevní problémy

„Tak co mladej? Jak si se vyspal?“ objemné tělo pána, který ležel na posteli u okna, se nadzvedlo a hadička spojující igelitový sáček s jeho břichem se nebezpečně napjala. V hubě mám jak v polepšovně, víka ne a ne udržet otevřená a tupá bolest obšťastňuje můj podbřišek.