Dnes nepojedu rychle

„Docela ti to řve.“, popotáhnul nosem a špinavým prstem ukazoval na moji motorku.

Usmál jsem se, což nemohl postřehnout, protože jsem měl stále ještě šátek na obličeji.

Pokývnul jsem souhlasně hlavou, sundal helmu a stáhl si šátek přes hlavu.

„Není to tak hrozné.“, omlouval jsem hlasitost sériových výfuků svého Harleye.

„Hm, ale ségru by to probudilo. Je ještě prťavá.“, zvědavě, ale z uctivé vzdálenosti obcházel stroj.

„Tohle asi není moc rychlý co?“, pokyvoval znalecky hlavou, s očima upřenýma někam mezi dva válce.

„Jak se to vezme.“

Kouknul se na ciferník tachometru a zavrtěl hlavou. „S tímhle by si Rossiho nedal.“

V duchu jsem si představoval, jak brousím stupačky připomínající rozlohou spíše podlahy malé garsonky někde na okruhu a k tomu legendu s číslem čtyřicet šest, jak se prosmýkne mezerou mezi mou nádrží a silnicí, a ještě přitom stihne proskočit se svým supersportem skrz můj padací rám.

„To asi ne.“ Odpověděl jsem pobaveně. „Nejsem závodník. Spíš se jen tak projíždím pro radost.“

Nemělo cenu chlubit se tím, že jsem s vytřeštěnýma očima zkusil maximálně sto padesát v hodině a modlil se ke všem svatým, abych nepotkal nějaký výmol.

„Proč tak praská?“, přiblížil se ke stroji a v podřepu naslouchal pomalu chladnoucím trubkám.

„Je horká. Tak opatrně.“, ukazuji směrem k laufům. „Když zastavím a ona začne chladnout, tak to takhle praská.“, bál jsme se, aby se nepokusil sáhnout si na rozpálené výfuky, ve kterých si prohlížel svůj odraz.

„To vím!“, zvedl se a udělal pár pomalých kroků, aby se dostal před motorku.

„Máš hezký světla. Takový lesklý.“, znovu si prohlížel svůj zdeformovaný odraz v chromu na mých lampách a přitom se nehtem snaží seškrábnout mouchu ze skla hlavního světlometu.

„Ale máš je zasraný.“, dodává a pokračuje ve snaze odstranit pozůstatky té největší mouchy.

Otočil jsem hlavu tak, abych skryl svůj smích a ve snaze utišit kašel ze zaskočené sliny jsem málem polknul cigaretu, kterou jsem těsně předtím vetknul mezi své rty. 

„Neměl bys takhle mluvit.“, snažím se působit výchovně.

„Jak?“ 

„No sprostě.“

„A ha.“, sklopil hlavu a ušklíbl se.

„Táta takhle mluvil.“, omlouval se a přisedl si ke mně na lavičku.

„Chápu.“, v duchu si říkám něco o odrazech a vzorech.

„Kam vůbec jedeš?“, zvědavě se na mě podíval.

„Nevím. Jen tak.“

Nechápavě naklonil hlavu a v jeho očích jsem četl otázku.

„Prostě se jen projíždím. Je jedno kam dojedu a je jedno kdy tam dojedu.“

Vypadal zmateně. „A tam kam jedeš nemusíš být včas?“

„Nemusím. Prostě až tam přijedu, tak tam budu.“, usmál jsem se, abych mu dal najevo, že si s tím nemusí lámat hlavu. Že cíl je vlastně velmi relativní pojem. Zatím by to pro něj bylo složité.

„Já musím být ráno včas ve škole.“, snažil se vysvětlit svůj pohled.

„A taky musím být večer včas v posteli, ale chodím spát až v osm.“, pyšně zvedl bradu. „Ségra ne, ségra musí jít spát v šest. Je ještě prťavá víš?“, podíval se na mě, aby zjistil, jestli chápu.

„No jo, tak ty už jsi docela velkej.“, pomáhám mu v jeho snaze působit jako dospělý chlap.

„Hm, to jo. Je mi deset. Skoro jedenáct.“, špinavou rukou odehnal včelu, která přiletěla otravovat.

Slunce začalo dostávat oranžový přeliv a teplý vánek naznačoval že se čas nachýlil. Uhasil jsem cigaretu o betonový sokl lavičky. 

„Musíš už jet?“, prstem ukázal na zhasnutý nedopalek.

„Jo, už musím.“

„A nemusíš spěchat?“

„Nemusím.“, ujistil jsem jej o pravdivosti svých předchozích slov.

Vyskočil z lavičky, udělal dva kroky směrem k mé motorce. Natáhl ruku a prstem se dotkl plynové rukojeti. Pak zvedl hlavu, podíval se na mě a řekl: „To je dobře.“

Usmál jsem se na něj, ale tentokrát můj úsměv neopětoval. Nadechl se a pak řekl jen tak mimochodem: „Táta měl motorku stejně rychlou jako má Rossi. Určitě by ho dal.“

Na chvilku se odmlčel, pak se znovu nadechl a dodal: "Jenže spěchal a teď už nestihne vůbec nic víš?“

Otočil se a pomalu odcházel a já věděl, že dnes spěchat určitě nebudu.