Když kolem vás proletí superhrdina

„Jednou budu mít taky takovou káru.“ Ušmudlaný kluk prstem ukazoval na projíždějící supersport. Přesně takový, nad kterým zaplesá srdce každého chlapa a za jehož zvukem dokážeme otočit ušní boltce.

A to i přes to, že pro tento pohyb nejsme jako jedni z mála savců přizpůsobeni. Co na tom, že by ho stejně nikdo z nás nechtěl, protože: „Co bychom s tím na našich silnicích dělali?“ a „Kdo by to živil?“ a v neposlední řadě: „Vždyť se do toho nevejdou ani dvě kolečka hnoje!“. Co na tom všem, stejně bychom jej chtěli všichni.

„Jo. Proč ne?“ zvedl jsem oči od knížky. Seděl na druhém konci lavičky a teniskami soustředěně rozhrabával písek smísený s prachem.

„Jenom nevim, esli žlutý.“ Kluk si utřel rukou nos, zvedl hlavu a přivřel oči. Slunce mu svítilo přímo do jeho špinavého obličeje.

„Žlutý je pro holky no né?“ vysvětloval.

„Jo. Asi jo.“ Nemělo cenu pronášet moudra o tom, že barva nejezdí. Ten kluk v tom měl jasno.

„Holky se maj, můžou mít každou barvu. Třeba i růžovou.“

„Jo, to je pravda,“ souhlasně jsem kývl hlavou. Čekal, že budu souhlasit. Jako chlap jsem přece tuhle křivdu uznat musel.

„Růžová je jenom pro holky. Maj k tomu kabelky. A taky světle modrá je pro holky.“

„Až ho budeš kupovat, můžeš si říct jakou barvu chceš,“ zkusil jsem pomoci klukovi s dilematem.

Chvíli si mě prohlížel přivřenýma očima, jako by zkoumal, jestli mu nekecám. Asi uznal, že mi může věřit a pokračoval:

„Nechtěl bych hnědou. Hnědá je jak hovno.“

Otočil jsem hlavu a předstíral, že mě zaujal popelářský vůz na druhé straně ulice. S přidušením sebe sama jsem ustál zakuckání i smích, které ve mně jeho přirovnání vyvolalo.

„A holky by nechtěly abych je vozil v hnědým,“ odůvodňoval dál své rozhodnutí o barvě.

„A jakou barvu bys teda chtěl?“ s lehce zaslzeným zrakem, který se dal snadno svést na ostré sluneční paprsky jsem se otočil zpátky.

„Asi černou. Ta je drsná a je pro hrdiny no né?“

„Budeš hrdina?“ zeptal jsem se. Zbytečná otázka. Který desetiletý kluk by nechtěl být hrdina?

„Drsnej!“ upřesnil.

„A proti čemu budeš bojovat?“ ptám se.

„Proti zlejm. Proti těm co ubližujou víš?“ znovu si utřel rukou nos.

„Tak to je super!“ uznale jsem pokyvoval hlavou.

„Takže když budu mít problém, tak ty mi pomůžeš?“ snažil jsem se zajistit si protekci u budoucího hrdiny. Taková známost se vždycky hodí.

„Hmm... Ale budeš muset počkat. Přednost budou mít holky.“

„To dává smysl.“ Uznal jsem pravidlo, že pořadí určuje hrdina a navíc když se jedná o holky, nelze jinak.

„Holky jsou totiž slabý,“ pokračoval budoucí hrdina.

„Tak to budeš dobrej hrdina,“ podporoval jsem i nadále jeho sen.

„Jo, to budu. Ale budu zachraňovat i kluky,“ uklidňoval mě.

Usmál jsem se na něj a v duchu jsem děkoval za to, že tu bude zase pořádek. Jen co nastoupí nový hrdina do práce, všechno tu napraví. Měl všechny předpoklady aby se jím stal. Nebyl důvod nevěřit tomu. Byl mladý, byl nadšený, věděl co chce a dokonce i to co nechce. Rozhodně nechtěl auto v barvě hovna.

Seděl tam, jedno koleno pod bradou a prstem se snažil odlomit třísku co vyčuhovala ze spodního prkna lavičky. Jeden z prvních počinů hrdiny. Ochránit zadnice těch, kteří by si mohli nevšimnout a na třísku si sednout. V duchu jsem si škodolibě představoval, jak si na tu třísku sedá...

„A mámu. Mámu zachráním jako první,“ utnul mé zvrhlé představy klučinův hlas.

Podíval se na mě a já zahlédl, jak se v přivřených očích zaleskly slzy. Rty měl pevně sevřené ale byl na nich patrný lehký úsměv. Jakoby úleva z toho, že tenhle problém už vyřešil. Prostě bude hrdinou a zachrání ty, co si to zaslouží. A mámu jako první.

Pokýval jsem hlavou, abych mu dal najevo, že jeho rozhodnutí je správné.

„Jo. To udělám.“

Tentokrát rty našpulil a s loktem opřeným o vnitřní stranu pokrčené nohy zabral. Tříska, která do té doby odolávala, naposledy zapružila a praskla. Podíval se na mě, aby se ujistil, že jsem viděl důkaz jeho super síly a zároveň schoval poraněný prst do dlaně, abych ho neviděl.

„Teď už nikomu neublíží.“ zvedl třísku nad hlavu a mrštil s ní do křoví za lavičkou.

„Hmmm.. “ uznale jsem zamručel.

„Už budu muset jít.“ seskočil z lavičky a zavřenou rukou, na které byla patrná čerstvá šmouha od krve, si opět utřel nos.

„Tak ahoj hrdino.“ loučím se s klukem, který ví koho zachránit a jaká barva je na hovno.

Pomalu se otáčí a odchází. Teniskami šourá v písku tak, aby rozvířil co nejvíc prachu. Mělo by být přeci vidět, že tudy prolétá. V duchu vidím ten obraz: já na lavičce a nad hlavou komiksový pruh s nápisem „Džžvzzzuuum!“

- To, když kolem vás proletí superhrdina.