Na Ještědu

Na Ještědu

Zákaz vjezdu, parkoviště na Ještědu obsazené. Mladík co si kroutí letní brigádu u závory udělá krok směrem ke mně. Škrtnu o plyn a co nejpřátelštěji procedím skrz šátek: “Jedna motorka se nahoru určitě ještě vejde.“

Velké malé náhody

Velké malé náhody

Ok. Netušil jsem, že to skončí celý takhle. Kdy už přijde ta tma? Nebo tam fakt bude světlo? Bude to bolet? Nebo se tohle všechno kolem mě prostě jen vypne? Jak to vlastně celý začalo?

Dnes nepojedu rychle

Dnes nepojedu rychle

„Docela ti to řve.“, popotáhnul nosem a špinavým prstem ukazoval na moji motorku.

Usmál jsem se, což nemohl postřehnout, protože jsem měl stále ještě šátek na obličeji.

Pokývnul jsem souhlasně hlavou, sundal helmu a stáhl si šátek přes hlavu.


  • Věřím v rovnost pro všechny, kromě reportérů a fotografů.

    Mahátma Gándhí

  • Světlo dělá fotografii. Osvojte si světlo. Obdivujte ho. Milujte ho. Ale nad to všechno, poznejte světlo. Poznejte ho jak nejvíc můžete a poznáte klíč k fotografii.

    George Eastman

  • Pokud mám něco hodnotného vzkázat začátečníkům, bude to fakt, že ve fotografii neexistují zkratky.

    Edward Weston

  • Prvních 10 000 fotografií je nejhorších.

    Henri Cartier-Bresson

  • Byl jsem svědkem a tyto fotografie jsou mým svědectvím. Události které jsem zaznamenal by neměly být nikdy zapomenuty a nesmí se nikdy opakovat.

    James Nachtwey

     

  • Jestli tvé fotografie nejsou dost dobré, pak jsi nebyl dost blízko.

    Robert Capa


30 dní v podkroví světa IV.

Ráno nemohu dospat. Horko ze spacáku, který je připraven na teploty hluboko pod nulou, je otravné. Proužek světla, který dopadá skrz závěs okna, protíná prasklinu v omítce, která se táhne šikmo po celém stropě. Pohledem kopíruji klikyháky a prohlížím si mapy, které kolem praskliny vytvořili vlhko a plíseň.

„Fuj tajxl velebnosti…!“ v duchu si odplivnu, až to mlaskne. Na konci trhliny, úplně v rohu místnosti sedí pavouk velikosti dlaně ostravského horníka. Ještě že je zhasnuto. V tom šeru mě asi nevidí, protože se ani nehne. Živý, to on bude. Včera tam nebyl, tedy musel nějak přijít.

Končím s myšlenkovými pochody, které jsou schopny mě zavést až k představám, jak si pavouk otírá své chelicery o mou tvář a přemýšlí, kam je nejlépe zatnout.

Potichu rozepínám spacák. Ne snad proto, abych neprobudil zájem toho osminohého prevíta, ale samozřejmě proto, abych nevzbudil spícího kamaráda. Jsem zvědavostí přeplněn a lačný po všech těch nových zážitcích, které mě čekají. Musím ven. Musím vidět ráno v nepálském městečku, musím vidět toho psa, co štěká jako by mu docházely baterky, musím vidět nepálské ženy, které vstávají časně ráno a v době, kdy se ranní mlha ještě válí mezi rýžovými poli, ony si myjí své černé, husté vlasy v ledové vodě.

Vycházím z kutlochu s kartáčkem na zuby v hubě a pet lahví vody v ruce. Kruci, teplo vypadá jinak. Pomalu procházím po úzkém dřevěném balkonu v prvním patře lodžie a drhnu svůj chrup. Nepál se probouzí. Ráno, rozsvícené úsvitem, kdy se slunce ještě schovává za obzorem, jsou obrazy v této krajině velmi kontrastní. Zelená barva rýžovišť je sytá a proti namodralým kopcům, které jsou zatím ve stínu, pokryté stoupající mlhou, se zdá být tou nejzelenější barvou, jakou je možné v přírodě spatřit. Uklidňující zelená. Uklidňující ticho, které je narušeno jen vzdáleným štěbetáním dětí, které brzy ráno začaly pobíhat kolem domů, ochraptělým poštěkáváním zuboženého psa, který štěká na všechno a na všechny. Žádná auta, žádné tramvaje, žádné cirkulárky, žádná rádia a televize, žádné top-ten hitparády. Všechno to krásno je v zelené.

Z mého snění mě vytrhává úder plechového lavoru o kamennou zídku. Z domku v sousedství, který mohu pozorovat z výšky prvního patra, vyšla mladá žena. Na chvíli si lavor plný špinavé vody položila na zídku, aby jeho obsah vzápětí vychrstla doprostřed dvorku. Bosýma nohama pak přešla do rohu a z kohoutku na kterém byla nasunuta krátká černá hadice, natočila do nádoby čistou vodu.

„Nádhera co?“ ozval se Radek za mnou.

„Jo, paráda.“ kývl jsem hlavou směrem k zeleným rýžovištím.

„Dělá si srandu?“

Otáčím se a dívám se do míst, kam hodil Radek svou neoholenou bradou.

„Ta voda má asi mínus dvacet.“

Sledovali jsme, jak si žena v předklonu pomalu lije vodu z lavoru na svou hlavu. Černé husté vlasy jí visely dolů a usměrňovaly posbírané proudy ledové vody. Když konečně zastavila tenhle sebemrskačský úkon, stále ještě v předklonu postavila lavor na zídku, odkud sebrala mýdlo neurčité barvy a rychlými pohyby si začala vlasy mýt.

Cítil jsem, jak mi mrznou kořínky vlasů a bolest drnčí v mé hlavě. Vodu si na hlavu lila ona, ale já to cítil. A opět, jako už párkrát předtím, jsem pociťoval obdiv k lidem, kteří této krásné, ale v mnoha ohledech nehostinné krajině říkali domov. A poprvé jsem pocítil to, co jsem měl následně pociťovat každé další ráno a to byla lítost z toho, že musím tohle kouzelné místo opustit a vydat se na cestu.

Vracím se zpátky do cimry. Ještě mě čeká přebalit bágl a rozdělit věci pro šerpy.

„Tumáš! Víš, že máme dezinfikovat.“ v ruce mi přistála placatka s vynikající s čirou moravskou dezinfekcí. Před snídaní je to dobrá prevence. Je to dobrá prevence kdykoli.

Po snídani a přípravě nákladu pro naše šerpy jsme splnili ohlašovací povinnost na místním „check pointu“ a prvními kroky jsme ukrojili z naší několikadenní cesty snů. Prašnou, hlavní třídou městečka jsme se dostali až na její konec, kde jsme odbočili doprava, směrem do údolí, k řece Marshyangdi. Marshyangdi je vytvořena soutokem dvou řek, severozápadně od masívu Annapuren, blízko vesnice Manang, ve výšce 3600 metrů nad mořem. Její délka se udává někde kolem 150 kilometrů a protéká územím Manangu a na jihu pak obšťastní svou návštěvou území Lamjungu.

Během sestupu se nám na několika málo místech otevírá pohled do údolí, kterým se valí divoká řeka, na jejíž hladině se tvoří bílé čepice. Údolí je lemováno zelenými kopci, za nimiž nesměle vykukují první náznaky himalájských vrcholů. Každá změna směru pohledu o deset stupňů na jakoukoliv stranu způsobuje návaly euforie. Zelená barva dominuje tomuto údolí a všechny její odstíny jsou syté a čerstvé. Sestupujeme po úzké pěšince a cítíme vláhu, kterou je údolí prosyceno.

Cesta nás vede na úzkou lávku tvořenou dvěma kmeny. Přecházíme na pravý břeh a postupujeme po zeleném úbočí proti proudu. Na pravé straně pozorujeme proti obloze vrcholek Manaslu. První osmitisícovka, kterou lze spatřit. Výhled nám kazí jen bílý mrak, který se rozhodl posadit se na vrchol kopce, za kterým se Manaslu schovává.

Vzdávám hledání v mapě. Bylo by dobré znát názvy těch vrcholů, kolem kterých procházíme. Vzhledem k tomu, že zatím mají jen něco málo přes 2 tisíce metrů, nejsou na mapě pojmenovány. Později zjišťuji, že jakýkoliv kopec pod 6 tisíc metrů nestál místním kartografům za to, aby jeho jméno zanesli do mapy. Dokonce ani mnohé sedmitisícovky, které se vyskytují poblíž významnějších osmitisícových vrcholů, nemají na relativně podrobných mapách své jméno.

Míjíme tři ženy v jasně červených šatech, které se na nás usmívají.

„Namasté!“ uctivý pozdrav, provázený lehkým, upřímným úsměvem s náznakem úklony se po několika dnech naučí snad každý. Pokud nemáte zrovna plné ruce, provází pozdrav ještě jejich sepnutí a mírné nadzvednutí.

Já plné ruce mám. Foťák lítá neustále k oku a zpět. Mám pocit, že cokoliv vyfotím je prostě paráda a tak se snažím zachytit co nejvíce z tohoto opojného světa. Později pochopím, že to stejně nelze. Nicméně, až přijedu domů, budu mít bicáky jak přehuštěný házenkářský míče. Dvoukilový fotoaparát je přece jen cítit.

Cesta se mírně vlní a my pokračujeme až do vesničky Khudi, kde přecházíme říčku Khudi Khola a znovu přejít řeku, tentokráte za pomoci lanového mostu. Cestou potkáváme karavany oslů, poháněné ženami v barevných šatech. Míjíme muže, kteří hloubí díry do měkké hlíny pro základy domu. Zastavuji se u ženy, která sedí na veliké hromadě kamení a kladivem roztlouká jednotlivé kameny na štěrk. Okamžitě mi naskakuje vzpomínka na email, kde pod heslem „Nelíbí se vám vaše práce?“ byly na fotografiích zobrazeny lidé různých, víceméně nevábných a povětšinou zapáchajících profesí.

„Namasté“ spoušť foťáku několikrát cvakne. Žena je zvyklá. Aniž by zvedla hlavu, pokračuje ve své práci. Klap, klap, klap. Kámen se rozletí na několik kusů. Klap, klap, klap…

Kývnutím hlavy a sevřenými rty dávám najevo svůj obdiv. Pak si s tichým úžasem vyměňujeme s ostatními pohledy a pokračujeme dál v cestě.

Přicházíme k dalšímu check-pointu. Registrace zabere pár minut a my se skládáme na rozlehlý plochý kámen u kořenů velikého stromu. Odpočinek po několika hodinách pochodu se hodí.

Pokládám foťák opatrně vedle svého báglu a odepínám lahev s vodou. Ráno jsem zapomněl a tak teď přidávám pár kapek lugolu. Nerad bych, aby mě odrovnala nějaká příhoda hned na začátku cesty. K plaňkovému plotu přichází mladá maminka s dítětem na ruce. Beru foťák a fotím. Nádhera.

„Tak vyrazíme, ať tam do tmy jsme.“ Otáčím se ke svému báglu.

„Ty vole co to je?!“ ze dna báglu vykukuje můj spacák.

„Máš to rozepnutý.“ říká Radek.

„Tak to jsem kouzelník, protože tady dole žádný zip není.“ Zkoumám místo blízko spodního švu mého batohu, kudy na mě vykukuje červený popruh, který mačká jinak docela velký spacák do malé koule. Někde jsem asi chytil o kámen a batoh povolil v místech švu.

„No to je v prdeli.“ Bylo mi jasné, že tady už žádný bágl nekoupím.

Sundávám cepín a prohlížím místo neštěstí. Ztráta batohu v těchto končinách se rovná velkému ohrožení celé cesty.

„To by mohlo vydržet. Třeba v nějaké vesnici potkáme krejčího.“ Vzpomínka na řemeslníky v Káthmándú, kteří pracovali v otevřených dílnách přímo na ulici, mě uklidnila. Určitě v nějaké vesnici narazíme na podobného. Utěsňuji díru spacákem tak, abych nic nepoztrácel, sbírám své vybavení a vydáváme se opět na cestu.

Cesta se zvedá a řeka teď hučí o dost níž. Od jejich břehů nás dělí prudký sráz. Každou chvíli se zastavuji a vychutnávám si záplavy štěstí, které zalévají mou mysl při pohledu na nádhery kolem sebe. Ostatní mezi tím získávají náskok tak, že už je před sebou ani nevidím.

Musím pokračovat, abych to stihl dříve, než se setmí. Mám ještě pár hodin, než se do údolí vkrade tma, ale nohy už se ozývají. Cesta se mírně zvedá.

Za vesnicí Nandi Bazar přecházím řeku Nadi Khola a pokračuji dál až do vesnice jménem Bahundanda. Slunce už je nízko. Pálí do obličeje. Zvedám hlavu a mžourám směrem vzhůru. Konečně vidím vysoko nad sebou domy přilepené na skále.

Bhulbhule. Krok za krokem šetřím své síly před závěrečným výstupem. Domy sice vidím, ale podle mapy mě čeká ještě 400 metrů vzhůru a to pořádně strmou cestou. Zastavím se a pravým bokem se opřu o vyvýšenou travnatou mez. Odepínám lahev s vodou a pořádně si zavdávám z lahve vody. Lehká pachuť jódu je cítit v každém doušku.

„Namasté!“ otáčím zpět, směrem odkud přiletěl pozdrav.

 

Stařena ráznými kroky hodlá předvést bravurní předjížděcí manévr. Na úzké pěšině se jí snažím uhnout, aby mohla i se svým nákladem projít. Popruh na hlavě značí, že něco nese. V těchto několika zlomcích vteřiny jsem se soustředil na její tvář, rázný krok a na to, abych jí nepřekážel. Pak si ale uvědomuji, že to není všechno, co by mě mělo zaujmout. Prochází kolem mě a já vidím, že na zádech má naloženu obrovskou hromadu dřeva. Nevím kolik ho přesně je, ale počítám, že tak jedna multikára by byla tak akorát na převoz takového množství.

Aniž by jedinkrát zaváhala, krok za krokem v rychlém tempu překonává nerovnosti na cestě a postupuje stále vzhůru. Zvedám se a hodlám se za ni pověsit. Mohla by mi pomoci se dostat nahoru. Zavěsím se do vzduchového vaku za ní a ….

„Sakra kde je?“

Babča se z ničeho nic ocitá vysoko na stráni o dobrých patnáct metrů výše, než jsem já. Uff. Tomu říkám kondice. Nehodlám to přepálit hned první den a místo toho, abych volil strmou zkratku napříč rýžovými políčky tak jako ona, pokračuji po úzké cestě cik cak po úbočí kopce.

Po hodině konečně stanu na vrcholu ve výšce 1310 metrů, ve vesničce Bhulbule.

„Kde se couráš?“ tlemí se Radek.

„Tha pa no ssshaa. kruci už nemůžu.“ Krysa kancelářská dostala do těla.

„Kde to máme?“ vyzvídám umístění lodžie, která nás bude hostit dnešní noc.

„Támhle nahoře.“ Ukazuje prstem někam nahoru. Zvedám hlavu.

„A dopr…“ Osmdesát kamenných schodů trčelo v tu chvíli až do nebe.

„Je odtamtud nádherný výhled.“ Zlomyslnost kamarádovi koukala z očí.

 

Cestu do nebe jsem zvládl. Nakonec jsem ji musel absolvovat ten den ještě jednou a to když jsem za doprovodu syna majitelky lodžie musel seběhnout dolů do vesnice za krejčím, který mi za nechutně vysokou cenu slíbil opravit můj batoh. Usmlouval jsem požadovanou tisícovku na 650 rupií a byl jsem vděčný. Zaplatil bych i víc, protože bez batohu jsme nahraný. Na druhou stranu, on by to asi udělal i za méně. Byl to dobrý obchod pro oba.

Po večeři jsme si za svitu svíček vyprávěli své dojmy z prvního dne treku a hajdy na kutě. V noci se několikrát budím a zdá se mi, že tuto noc vůbec nespím.