Hlavně se z toho neposrat

"Ještě můžeš?" ptá se a poťouchle se usmívá.

"Jsem v pohodě," nejsem přece žádná srágora.

Tsering se otáčí a s úšklebkem udělá další krok.

"Vážně se nechceš vrátit?" prohodí přes rameno.

("Ses posral?") pomyslím si. "Ne, nechci!"

Jediné co teď chci, je: najít rytmus. Uklidnit se, zaměřit se na cíl. Najít cestu k cíli. 

Jeden cíl a mnoho možností, jak se k němu dostat. Ne všechny, které vidím hned na začátku jsou ty správné. Asi by nebylo dobré se teď rozeběhnout a snažit se utrhnout zbývající kus cesty v několika minutách. Stejně tak asi nebude správné se zastavit a myslet si, že se po chvíli odpočinku dokážu do cíle teleportovat.

Někdy se člověk asi dostane do situace, kdy si řekne, že dál už nemůže. Že se odevzdá vlastnímu osudu a nechá věci plynout bez toho, aby do nich zasahoval. Prostě už si svoje odbojoval a teď už jen bude čekat, jak to s ním ten nahoře vlastně zamýšlí.

Možná se jednou dostanu do stejné situace a na otázku, zda to chci vzdát odpovím: "Ano, už nechci bojovat." Chvíli potom třeba uvolním svěrače a poseru se z toho všeho.

Zatím ale ne. Zatím se chci rvát s tím, co mi osud na mé cestě životem postaví do cesty. Chci překonávat překážky, chci řvát bolestí a svíjet se v křečích, ale po každé bitvé se chci smát každému šrámu který utrpím. 

Zatím chci nacházet rytmus. Zatím se chci z toho všeho neposrat.