Tak tohle je konec

Dívám se pod nohy a odhaduji, že mám pod sebou tak čtyřicet metrů volného prostoru. Snažím se posunout své těžiště dále od okraje, ale žádné z mých nervových zakončení nedostane rozumnou informaci z mozku, jak to udělat.

Jako byste měli v ústech žárovku a mozek nebyl schopen vyslat informaci, jak otevřít ústa ze strachu, aby jste je jen o malý kousek nezavřeli. Absolutní, totální křeč. Jen o kousek zpátky. Nohy jsou však přilepené a ne a ne se pohnout.

„Proč jsi tady?“ ptá se a natahuje svou ruku směrem ke mně.

„Abych skočil,“ odpovídám.

„Nebaví tě život?“

Hloupá otázka, ale chápu, že něco říct musí. Je tu přece od toho aby mě zachránil.

„No, asi ne,“ ještě hloupější odpověď.

Rozhlížím se kolem sebe. Dav čumilů se zase o něco rozrostl. V některých tvářích se zračí zděšení, jiné se zase pobaveně usmívají. Z davu se občas ozve tiché zachichotání. Kde se v lidech bere tolik cynizmu?

Vidím, jak přijíždí další auto a zastavuje.

„Sebevrah,“ ozalo se z úst dívky, která vystoupila z auta a rozeběhla se směrek k davu ostatních. Dveře u auta zůstávají otevřené a z jeho útrob se line starý dobrý flák „... troubit na trumpety by se nám líbilo...“

Cítím, jak mi krev buší do spánků, jak sekce hluchých tympanistů. Proč jsem se dostal až sem? Co mě sem dohnalo?

„Nadechni se a hlavně klid,“ slyším jeho hlas. Otáčím hlavu a dívám se na jeho nataženou ruku. Musí vidět, že jej v duchu žádám o pomoc.

„Teď udělej jen krůček ke mně,“ kývne hlavou a ruku má stále nataženou.

Kdyby to jen šlo. Snažím se přemluvit nohy, aby se pohnuly. Marně. Kolena nabírají lehké vibráto, ale chodila zůstávají přilepená k římse. Mám pocit, že jakýkoliv můj pokus o sebemenší pohyb skončí fiaskem.

Zhluboka vydechuji a snažím se uklidnit. „Ještě není pozdě. Ještě můžeš žít,“ opakuje hlas v mé hlavě.

Někdy jsme prostě v prdeli. Myslíme si, že svět už není místo ve kterém bychom vydrželi. Jenže vydržet musíme hlavně sami se sebou. Není to kvůli světu. Je to kvůli nám samým. Někdy je dost těžké žít sám se sebou, zvláště pokud máte nějakou sebereflexi. Nejde o to „přežít“. Ale žít tak, abyste mohli být na konci se svým životem spokojení.

„Stačí jen malý krůček,“ naléhá můj zachránce.

Kdybych jen mohl vrátit čas. Kdybych si všechno rozmyslel lépe. Nemuselo to takhle dopadnout. Sekce tympanistů rozjela další sólo. Kontroluji kolena, opět zhluboka oddechuji a odhodlávám se. Posouvám se o pár centimetrů, směrem k natažené ruce toho vousatého chlapíka, který trpělivě vyčkává na okraji římsy.

„Ještě kousek,“ pobízí mě.

„Jo, to se snadno řekne,“ posouvám chodidla o další centimetr a půl a zavírám oči. Snad čekám, že až je znovu otevřu, bude už konečně po všem.

„Cvak!“ pronikavý zvuk mě donutil oči znovu otevřít. Tympanisté přestali. Najednou je úplné ticho. Něco se změnilo. Otáčím hlavu a vidím, že můj zachránce již nenatahuje svou ruku. Sice se stále usmívá, ale dělá krok zpět. Zrada? Skláním hlavu směrem dolů. Pohledem přelétnu propast, která se pode mnou otevírá a nechám jej spočinout na svých lýtkách. Tady to je! To je ta zrada!

Karabina, kterou můj zachránce držel celou dobu v natažené ruce je nyní připoutána k úvazku nad mými kotníky.

„Pět! Čtyři! Tři! Dva! Jedna! Džamp!“

Kolena se jen lehce zhoupla a má chodila opustila římsu mostu. Volný pád, chvilkové přetížení a následný pocit stavu beztíže. Nával adrenalinu, euforie a štěstí. Tak s tímhle můžu žít!