Když si chlapi rozumí

Nádhera. Jen málo co se vyrovná pohledu na slunce, které zapadá za hřebeny himalájských velikánů. Poslední paprsky dne, které se prodírají skrz mraky vypadají jako žhavé louče a vy máte pocit, že se jich můžete dotknout.

Jsou tak blízko.

Sedím na kameni, opřený o loket a pozoruji tu nádheru. „Amazing!“ kývnu směrem k horám a usměji se na Tseringa.

Sherpa mi úsměv oplatí a skrz úsměv polohlasně jen procedí „Yesss“.

Mám rád západy slunce. Připadají mi uklidňující. Oznamují konec všeho toho rejdění a shonu, kterými se dnes a denně prodíráme a nastávají chvíle zaslouženého odpočinku. Ohlednutí se za uplynulým dnem, vychutnání si pocitů ze skvěle prožitých okamžiků, vstřebání zážitků a příprava na den další.

„Zítra bude Dhaulagirí vidět krásně,“ těším se na další den, kdy bude bílá dáma opět zářit a předvádět se v ranním slunci.

Dostává se mi skoro neznatelného zavrtění hlavou a tichého „Yes“. Možná se mu tahle hora nelíbí tolik jako mně. Z jeho vyprávění vím, že právě ona mu vzala otce, který doprovázel dlouhá léta expedice na vrcholy osmitisícovek.

„Kolik že to máš sourozenců? Čtyři? Pět?“ zvedám hlavu, abych viděl, do jeho tváře.

Tsering ukazuje pět prstů.

„Takže pět?“ ujišťuji se.

„Yes, five,“ třepe hlavou a usmívá se.

Protahuji si ruce ztuhlé po celodenním vzpírání své zrcadlovky. Mám sice patent na její zavěšení na popruhy batohu, ale když dojde na focení, stejně ji musíte vzít do „teplejch“ a fotit. Bohužel, je tu stále co k focení. Od nádherné přírody, až po neskutečné lidi, se kterými se setkáváte na cestě. Obavy z toho, že nebude co fotit jsou zde naprosto liché. Kolikrát jsem se již přistihl, že jsem prosil všemohoucího, aby toho už nechal. Že už jsem unaven z toho neustálého přílivu krás a překvapení a divení se a „waaauuuu“ efektů. V tomhle kraji se opravdu vyblbnul.

„U nás máme taky krásně. Máme hory, které sice proti těm vašim vypadají jako malá nerovnost na silnici, ale něco do sebe mají. Máme taky řeky, které jsou o dost klidnější než ty vaše. Nejsou tak dravé, ale jsou čisté. Alepoň myslím.“

Dívá se na mě se zájmem, pokyvuje hlavou a občas jen tiše pronese „Yesss.“

„Ty smažené nudle dnes byly opravdu ostré,“ mávám dlaní před otevřenou pusou. V duchu si říkám, že tuhle pochoutku ucítím ještě jednou.

„Yess, ucítíš dvakrát,“ hihňá se Tsering. Ten kluk mi snad čte myšlenky.

Natahuji se k nohám, kde leží lahev piva Everest, otevírám jej a nabízím Tseringovi loka. Otevře pusu a jak je zde zvykem, leje si tekutinu přímo do úst, aniž by se dotkl rty hrdla lahve. Je to vyjímečná chvíle, protože Tsering pivo normálně vůbec nepije, ale dnes asi nechce kazit tuhle chvíli chlapského souznění sebemenším odmítnutím příjemného.

„Boss Mrek,“ podává mi láhev zpět. Už jsem si zvykl na tuhle zkomoleninu svého jména.

Zvedám lahev k ústům a tak jako on, bez jediného doteku, liju pivo do svého chřtánu.

„Sanisgan,“ ukazuje rukou na obzor.

Pátrám ve své chatrné nepálštině, co by to tak mohlo znamenat. Zvedl jsem obočí jako znak nepochopení a chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že jsem otevřel špatný šuplík.

„Jo táák. Jo, Sun is gone,“ kývnul jsem směrek k hoře, za kterou se slunce už docela schovalo a která teď byla dokonale ohraničena zlatou aurou.

„Zítra zase vyjde. Jako každý den,“ usměji se na Tseringa.

„Yesss,“ pokýve nadšeně hlavou.

Chlad himalájského večera se začíná dobývat pod bundu a nedaleké světlo lodžie láká k posezení nad horkým a přeslazeným čajem. Nenechám se přemlouvat už ani minutu. Zvedám se z kamenů a ukazuji směrem k lodžii.

„Kafe nebo čaj?“ ptám se svého přítele, který právě vstává a dvěma tahy si oprašuje kalhoty na zadku.

Zvedá hlavu vzhůru, zeširoka se usmívá a pak odpovídá: „Yesss.“

Není nad to, když si chlapi rozumí.