Nakopnul jsem ji

„Děláš si ze mě srandu? Vždyť máš nejméně 10 kilo nadváhu!“ Sklopil jsem oči a přemýšlel, zda mám tohle za potřebí. „Hele netvař se jak svatá Nevímkomudala. Tohle na nikoho nesvedeš! Tohle je výsledek tvé lenosti.“

„Nemusela bys být tak neurvalá,“ snažil jsem se uklidňovat situaci.

„Vždyť já sám dobře vím, že bych měl zhubnout.“ Nemělo cenu argumentovat sedavým zaměstnáním, nepravidelnou stravou, nebo nevyváženým poměrem příjmu a výdeje. Tohle všechno sama dobře věděla. A věděla toho i víc.

„Podívej se na sebe! Ty si myslíš, že když ti roste břicho a druhá brada, že je to buhví jak sexy?“

Znovu jsem se snažil pomalu vycouvat z téhle ponižující debaty.

„Vždyť já vím, ale...“

„No jasně! Teď se začneš vymlouvat na práci, stres, nepravidelnou stravu a buhví co ještě. Určitě i na korporace co ti cpou pod nos všechny ty nezdravý sračky co? A geneticky upravená kukuřice taky není buhví jak dietní. Tos mi chtěl říct?“

Dívala se na mě vyčítavě a v jejím pohledu jsem zaznamenal vysoký stupeň jakési agresivní zloby. „Nemohla bys být alespoň trošku taktní? Konec konců, žijeme tu spolu, občas i nějaký ten blízký kontakt proběhne.“

„Taktní?!“ opět se rozčílila. „Tak já ti připadám málo taktní? A ty jsi taktní, když tu mluvíš o našich intimnostech jako o blízkém kontaktu?!“

Nevím, kde se to v ní vzalo. Tak rozčílenou jsem jí už dlouho neviděl. Rozpačitě jsem přešlápnnul na místě a dále klopil svůj zrak.

Zamrkala, nadechla se a znovu spustila: „10 kilo! Co s tím hodláš udělat?“

„Zkusím s tím něco udělat. Začnu... „

„No to s tím koukej něco udělat! Víš ty vůbec jak je to nezdravé? A nejen pro tebe, ale i pro ostatní, kteří se na tebe musí koukat!“

Do očí se mi hrnuly slzy. Kde se v ní vzala tahle zloba? Cítil jsem, že více ponížení už nesnesu.

„No nečum! Vážně si myslíš, že jsem buhví jak nadšená, když na mě vlezeš?“ Chtěla mě ponížit jak nejvíce jen mohla. Dařilo se jí to.

„Nemusela bys být takhle osobní.“ ustoupil jsem o krok zpátky a slyšel, jak vzdychla. V tom vzdechu byla cítit další nálož výčitek a ponižujících invektiv.

Nahromaděný vztek, pocit bezmoci a její ponižující výstup ve mně vzbudil touhu pomstít se. Před očima se mi zatmělo, dlaně jsem měl sevřené v pěst. Najednou má noha švihla a já ji nakopnul.

Byla to obrovská rána, kterou nečekala. Vlétla přímo na zeď a rána kterou dostala od dlaždic bolela možná víc, než moje nakopnutí.

„Nemusela jsi být tak osobní!“ křičel jsem jak smyslů zbavený.

Z pod umyvadlové skřínky ještě chvilku svítilo její namodralé světlo. Váha jedna osobní. Netaktní.