Po narkóze s úsměvem

Chytil se hrazdy zavěšené nad postelí a posadil se. Kovová postel lehce zavrzala a sáček zavěšený na jejím rámu se opovážlivě zhoupnul.

„Sakra, jsem si málem vylil expanzku“ zahlaholil chlápek vesele.

Jmenoval se Štulík. Pan Štulík. Díval jsem se přivřenými víčky směrem k jeho posteli a snažil se utřídit si myšlenky. Cítil jsem se, jakoby mi někdo neočekávaně otevřel dveře do hlavy a mé myšlenky se v průvanu rozlétly jak stohy papírů po celé místnosti. Běhal jsem po své hlavě a snažil se posbírat, co se dalo a poskládat zpátky do úhledných hromádek.

„Sem ti to poudal!“ zahlaholil opět pan Štulík.

„Slepý střeva se tady dělají na vrátnici.“

V duchu jsem se usmál nad představou, ve které pán v modré, ušmudlané uniformě a červenou páskou s nápisem VRÁTNICE na rukávu posune svou brigadýrku více z čela, do kalhot svého stejnokroje otře svůj příborový nůž a s unuděným výrazem typu „Další kaštan se slepákem“ se skloní nad právě projíždějícím pacientem, aby mu pomohl od zaníceného apendixu.

„Mají tam dogu.“ další moudro viselo v nemocničním pokoji.

„Místo odsávačky tam mají dogu.“ nenechal se pan Štulík pobízet k vysvětlování.

„Na operačním sále mají dogu. Když je tam moc krve, tak doktor řekne jen: Alane hop!“ pan Štulík plácnutím do matrace naznačil gesto operatéra, který volá po asistenci při odsávání a s naprosto vážnou tváří pokračoval: „No a Alan už se o to postará.“

Koutky mých úst zacukal úsměv. Ta představa byla absurdní. Sám dobře vím, jakou hromadu slin dokáže velký pes vyprodukovat mezi dvěma nádechy. Myslím, že při použití takového postupu by došlo spíše k vyplavení všeho, co by se zrovna nacházelo v prostoru operatérova hřiště, než k jeho vysušení. Na okamžik jsem upadl do polospánku. Netrval ale dlouho.

„Vokaž to!“ zahlaholil zvučný hlas nad mou hlavou. Pan Štulík se skláněl nade mnou a zpoza modrého erárního županu s proužky a s nápisem OÚNZ vyčuhovala špička příborového nože, kterým před malou chvílí rozmazával tavené Lipno po rohlíku.

„Udělám ti vizitu.“ povídá a sápe se mi pod přikrývku, která se pyšní stejným designem jako jeho župan. Včetně nápisu. Nemám sílu odporovat. Pan Štulík odhrnuje deku a sklání se nad mým podbřiškem.

„No jo, to bude dobrý. Flastr máš malej, to tam budeš mít tak tři stehy maximálně.“ znalecky pokyvoval hlavou a špulil přitom pusu do směšného úšklebku.

Lehce jsem se nadzvedl, ve snaze podívat se na svou novou ozdobu, ale jakékoli zapojení břišních svalů do pracovního procesu mi působilo bolest. Padl jsem zpátky na postel.

„Lež mladej, žádný prostocviky! Na to si eště nevystřízlivěl. Bože já bych si dal Budvárek.“ objem břicha, ze kterého čouhala samozvanému docentovi hadička s pytlíkem na konci, dokazoval, že je, nebo alespoň byl vášnivým labužníkem ve zmíněném oboru.

Snažím se vzpomenout si na chvíle před operací. Přivezli mě sanitou a doktor, který mě prohlížel diagnostikoval zánět slepého střeva stejně tak, jako Jindra Vostrá oznamovala tři jedničky padesát. Prostě banalita. Následovalo celoodpolední přikládání zmrzlých gumových flašek, kdy jsem si k zánětu svého nevidomého střeva přivodil málem i omrzliny svého bimboše. Prý je šance to rozehnat. Copak je to nějaká demonstrace? Můžu být rád, že mi neordinují vodní děla.

„Měli tě hotovýho za půl hodiny. To tady Vencu štrykovali hodinu a půl.“ pokračoval pan Štulík ve svém monologu.

Otočil jsem hlavu doprava, abych kývnutím hlavy dal Vencovi najevo svou účast.

Venca byl tichý subtilní chlápek s očima baseta, ve kterých byl vidět náznak rezignace. Asi na tom nebyl úplně nejlíp, ale nikoho tím neotravoval. Nebyl to takový ten otravný nemocný, který se lituje a potřebuje účast celého teamu ošetřovatelů a soucítitelů. Nesl svůj kříž sám a neškemral o pomoc. Tady byla jeho role jasná. Měl jediný úkol a ten plnil na sto procent. Byl vděčným a až na výjimky tichým posluchačem monologů svého spolupacienta.

„Jenže jemu štrykovali tlustý střevo“ pan Štulík zvedl ruce a objal ve vzduchu pomyslné Vencovo střevo. Vypadal jak rybář ukazující průměr svého posledního úlovku. Venca se při pohledu na Štulíkovo gesto zlehka usmál a na znamení souhlasu kývnul hlavou.

„To je jiná liga.“ dokončil pan Štulík myšlenku.

Dveře pokoje se rozlétly a v nich se objevil chlápek ve žluté košili. Byl to ten samý, který mě přišel před několika hodinami připravit na operaci. Tenkrát stanul ve dveřích s miskou mýdla, štětkou a holícím strojkem. Na jeho oznámení učiněné v množném čísle „Tak mladej, jdeme se holit“ jsem reagoval tak, že jsem se chytil za bradu, pohladil si tvář a ujistil ho, že já se ještě neholím, a že pokud má potřebu, může se oholit sám.

Na svou obhajobu uvádím, že to byla má první operace v životě a tak jsem úplně přesně nechápal, proč se všichni dokola uchechtávají. Pochopil jsem až poté, co přikrývka která schovávala můj omrzlý orgán, vylétla vzhůru ke stropu a zřízenec zabodl svůj pohled do mého klína.

„No, neholíš… ani tady ne!“ okomentoval mé ohanbí a nechal přikrývku padnout zpět.

Nyní stál opět ve dveřích, tentokrát bez misky s mýdlem, bez štětky i bez holicího strojku.

„Sestřička Andulka tady není?“

„Není, bratře Zbyňku.“ pohotově zahlaholil Štulík.

„Leda by mi potvora jedna neodbytná zase vlezla do nočního stolku“ dodal a na důkaz snahy o její nalezení otevřel plechová dvířka skříňky vedle své postele. Zřízenec se ušklíbl a jak rychle se objevil, tak rychle zmizel.

„Až jí najdeš, nezapomeň jí ho tam šoupnout i za mě!“ stihl zavolat pan Štulík, ještě než se ozvalo bouchnutí dveří. Očička mu přitom zářila jako malému rošťákovi, co nacpal dědečkovi fajfku nastrouhanými sirkami a čeká na jeho první zabafání.

Pokoj je v tu chvíli plný nakažlivého smíchu a veselí. Tlumím to své tak, abych udržel práci členů kroužku mladých švadlen a krejčích pohromadě. Bolí to a tahá. Odvracím hlavu, abych dostal čtveráckou tvář pana Štulíka alespoň na chvíli ze svého zorného pole.

„Ale je to šťabajzna“ hodnotí hledanou sestřičku nemocniční bavič.

Andulku jsem sice ještě neměl tu čest poznat, ale věřím mu. Pokouším se dostat své tělo do pohodlnější polohy. Na pravý bok to nepůjde, na levém bych neviděl na pana Štulíka, který cosi kutí ve svém nočním stolku. Kde ho sakra vyhrabali.

„Dostals rajskej plyn?“ ozvalo se zpoza postele.

Popravdě nevím, jak mě uspali. Když jsem byl přivezen na operační sál, oblečen neoblečen, oholen neoholen, čekal jsem scény, které jsem znal jen ze seriálu o nemocnici na periferii. Jediné co si však pamatuji je to, že mi zavedli kapačku. Pak už nebylo nic.

Protože Štulík byl ponořen ve svém nočním stolku, nemohl vidět mé pokrčení rameny. Venca se sešitým tlustým střevem jej však zaznamenal.

„Neví!“ odpověděl za mě.

„Tak to je jasný. Dostal berana.“

Opět jsem pokrčil rameny směrem k Vencovi, který se nechtěně stal na chvíli naším překladatelem.

„Neví co je beran!“

„Ty nevíš co je beran?“ pruhovaný kousek županu za postelí se na chvíli odmlčel.

„To je vlastně takovej trám, zavěšenej na řetězech ke stropu tak, aby byl v úrovni tvé hlavy, když ležíš na tom lehátku s kolečkama.“ Snažil jsem se pobrat tuhle informaci a představit si popisované zařízení.

„No na takovým tom, na kterým tě šíbujou na sál.“ doplnil mé nechápavé mlčení. Vozík jsem pochopil, středověké beranidlo naskočilo vzápětí.

„No a jak tě tam vezou hlavou napřed, tak těsně před tím trámem trochu přidají a drcnou. A pak už víš hovno vo tom co s tebou prováděj.“

Začal jsem se opět dusit smíchem při představě zřízence Zbyňka, který se rozpřahuje s pojízdným lůžkem, na kterém ležím a v následujících vteřinách už mi kolem hlavy tancují žluté hvězdičky a fialové kachničky.

„Vopatrně mladej, ať ti nepopraskaj štychy.“ Štulík se konečně vynořil zpoza postele.

Znáte ten pocit, kdy si myslíte, že nemůže být hůř? Že všechno co vás mohlo, potkat už se stalo a teď už bude jen a jen líp? Nikdy tomu pocitu nevěřte!

Zpoza postele se vynořil ajznboňák s proporcemi těhotné Věry Bílé, v paruce s loknami jak špony od soustruhu, na které má naražený čepec zdravotní sestry. Jeho tvář díky nalíčeným rtům pravděpodobně bez pomoci zrcátka vypadá jak parodie na Marfušku a tužkou namalované řasy, které protínají husté obočí způsobují v našich řadách pohromu. Pokud jsem až doposud udržel svůj smích na uzdě díky bolesti kterou mi způsoboval, nyní jsem musel začít řvát. Bolest se stupňovala a já řval bolestí i smíchy současně.

„Doooost!“ prosil jsem jak jen to šlo.

Po tvářích mi tekly slzy smíchu. Nebyl jsem sám kdo plakal. Václav na tom byl podobně. S tím rozdílem, že jeho operace už se dala považovat za historickou událost, takže smích byl pro něj jen příjemnou záležitostí.

""Zbynďa se posere, až zjistí, že Andulka jsem vlastně já!“ široký úsměv pana Štulíka prozrazoval, že je sám se sebou nadmíru spokojen.

Nevím, jestli se Zbynďa posral. Pravdou je, že já jsem díky smíchu tenkrát neudržel tu menší z potřeb a musel jsem si tak vyslechnout posměšné poznámky páně Štulíkovy během převlékání mé postele. Nutno říci, že toto obstarala ta pravá sestřička Andulka a můj stud mírnila káráním našeho baviče. Nebyl jsem totiž první obětí tohoto bodrého chlapíka z Protivína. A podle slov Andulky, ti dva přede mnou prý dopadli úplně stejně.

Díky pane Štulíku.